„Identifikace znamená vždy vytvoření skutečného vztahu, a ne poukaz na nějakou materializovanou kategorii.“ Marc Augé, francouzský antropolog

 

Budeme-li hovořit o skutečnosti, měli bychom mít na vědomí slova Hannah Arendtové, která přisuzovala mimořádný význam tomu, že za opravdovou skutečnost můžeme považovat pouze to, co se ukazuje ve veřejném prostoru. Podle ní totiž společný svět existuje pouze v mnohosti perspektiv. Možná se dnes může zdát, že její myšlenky v rovině filosofie a politické teorie ztrácejí na aktualitě, ale právě v současnosti pociťuji, že tato základní role veřejného prostoru je svým způsobem přehlížená.

Veřejný prostor současných měst, přesycený křiklavými upoutávkami a na každém kroku stalkujícími hesly, zrcadlí fragmentaci a paradoxně i vnitřní prázdnotu, jimiž současná společnost trpí. Kdy jste si Vy naposledy užili absolutního ticha nebo viděli budovu v centru města bez reklam? Všude jsou jen kýčovité stánky se suvenýry, bezduché diskotéky pro turisty, masová hysterie okolo sezónních výprodejů, místní obchůdky vytěsňované jednotvárnými nadnárodními řetězci. Za oponou fake news se podle dat z analýz veřejného mínění horkou jehlou šijí bulvární příběhy, jenž zastírají skutečné události. „Svět vytvořený masmédii“, jak již před dobou varoval Jürgen Habermas, „je veřejností už jen zdánlivě; avšak iluzorní je i integrita soukromé sféry, o níž na druhé straně ubezpečuje své konzumenty“.

Podle sociologa Jana Kellera se společnost rozpadá v mozaiku vysoce proměnlivých skupin zákazníků, kteří se víceméně náhodně spojují a zase rozpojují na základě svobodné volby, s níž realizují životní styl, jenž si pro každou sezónu znovu vybírají. Svůj život si každý volně konstruuje z prvků sesbíraných v různých regálech společnosti. Podle Arendtové jde o „radikální fenomén privatizace, to jest o poměry, v nichž už nikdo nemůže vidět a slyšet nebo být viděn a slyšen. Každý je nyní uvězněn ve své subjektivitě jako na samotce…“

V dnešní zrychlující se době stále častěji inklinujeme k únikům do virtuálního kyberprostoru a jednoduše nestíháme prožít vlastní zážitky. Jak popisuje proslulý dánský architekt Jan Gehl, s pomocí telekomunikací si nahrazujeme aktivní přítomnost, účast a zážitky pasivním pozorováním obrazů a toho, co na jiných místech prožívají jiní lidé.

Kdy jsme vlastně vůbec sami sebou? Nejen že prostřednictvím prefabrikovaných forem komunikace, které předstírají přítomnost společenských vazeb, generujeme zisk korporátním firmám (Wages for Facebook), ale mnohem horší je, že tím sami sebe připravujeme o autenticitu vlastního bytí.

Anselm Franke v článku Magic Circles pro Manifesta Journal 7 z roku 2009 popisuje, že prostory vytvářejí zóny kontaktu mezi subjekty a „světy“. Scénáře, které tento kontakt formulují, předurčují své aktéry (jako zákazníky, návštěvníky, pasažéry) prostřednictvím generických fantomových profilů, čímž se vytvářejí subjektivní kouzelné kruhy, které čekají, jako negativní formy, aby se vyplnily. Vstupem do těchto prostorů zprostředkování, jenž jsou zároveň jazykovým systémem a obrazovým prostorem, člověk ztělesňuje scénáře, určené dnešním geopolitickým mocenským uspořádáním.

Dnes se podobným mantinelům nevymyká ani prostor veřejný. S nástupem nadvlády racionality a ekonomiky orientované na pokrok, upřednostnila moderní města ruku v ruce s privatizací veřejného sektoru svou praktickou, obslužnou a symptomaticky rovněž estetickou stránku na úkor kvality společenského života. Množí se proto takzvaná ne-místa dopravy, spotřeby a také komunikace, pro něž je charakteristická anonymita, ztráta vazby na fyzické místo, instrumentalizace kulturních významů, unifikovanost a odosobněnost. Jak upozorňuje francouzský antropolog Augé, lidé vedle sebe v těchto tranzitních zónách existují, ale nežijí spolu. Rozrůzněné hlasy individualit tak splývají v nesnesitelný hluk, nikoli pospolitou píseň. Tato nerovnováha mezi soukromým a veřejným, již americký sociolog Richard Sennett prohlásil za tyranii intimity, otřásá samými základy demokracie.

At’ si to už uvědomujeme nebo ne, v čase, kdy mechanismy tržního hospodářství infiltrovaly nejen celý okolní svět, ale i z nás samotných udělaly jejich médium, je hledání referenčních bodů přinejmenším obtížné. Jedna z cest ke znovunalezení skutečných vztahů a skutečných významů nepostradatelných k zamezení deprivace našich identit vede právě skrze sdílený prostor, jenž spolu vytváříme. Každý krok v této společné přítomnosti, účast nebo naopak projevení nezájmu, vypráví generický příběh naší reality.

Kurátorka: Elis Unique
Architekt výstav: Miloš Marek
Poděkování: Helena Kontová, Jaroslav Varga, Danijela Oberhofer Tonković, Ivo Slavík, Pavel Sterec, Michal Jalůvka, Filip Kazda, Jan Kocour, Ivan Kotačka